|
Josef Hejzlar: My jsme spolu rádi mluvili o dětství také proto, že tam je nejvíce spojitostí mezi českou a čínskou kulturou, neboť dítě ještě není tou určitou kulturou tolik formováno.
* HN: Ale v Československu jistě otec nežil s konkubínou, jak je to popisováno v knize Na Řece?
Josef Hejzlar: To ne, ovšem to byl tehdy v Číně zkrátka takový obyčej, bylo to normální. Taj-ťün Hejzlarová: Budu upřímná, dnes nejsou konkubíny, ale vždyť je to vlastně pořád stejné, jen se tomu říká jinak.
* HN: Příběh vyprávěný v próze Na Řece končí vyhlášením míru. Jak to bylo dál? Jedna věc je porážka Japonců, další ale pak Čankajšek a nástup komunistů...
Josef Hejzlar: Tahle část života mé ženy čeká na zpracování, už jsme s tím trochu začali, mělo by to být až po její příchod do Prahy... Jinak, Čankajškův režim zklamal ve válce i po ní, takže když přišli komunisté, tak byli vítáni jako naděje - v tomto směru je to srovnatelné s Československem. A stejně jako tady bylo i v Číně potom všechno trochu jinak. Taj-ťün Hejzlarová: I během vlády komunistů zemřelo hrozně moc lidí... Nicméně ani Čankajšek nebyl žádný svatoušek, říkal, že raději omylem zabít tisíc lidí než nechat jednoho nepřítele proklouznout. A co se týče Japonců, má generace k nim určitě přistupuje s nedůvěrou.
* HN: Při útěku před japonskou armádou hrála důležitou roli řeka Jang-c'ťiang, po níž mnozí prchali tam, kde bylo bezpečněji. Na Řece se ostatně jmenuje celá kniha - čeho je pro vás symbolem?
Josef Hejzlar: Dlouhá řeka je páteří Číny a tehdy byla nejsnazší cestou útěku. Moje žena miluje Dlouhou řeku, já miluju zas řeku svého dětství, Úpu. Řeka je pro nás symbolem domova a domov je pro nás zase symbolem dětství.
***
|
|
