milionech obětí na čínské straně.
JH: O Číně se u nás nashromáždilo mnoho mýtů. Paradoxně k nim patří i to, že mnohé události z čínské historie jsou nám vlastně neznámé. Řekli jsme si, že to musíme napravit. K bílým místům v českých znalostech patří také japonská válka. Pamatuju si dobře na válku u nás, jsem ročník 1927, takže jsem ji prožil v chápavém věku až skoro na práh dospělosti. Byla to hrozná doba, ale nedá se - do rozsahu krutosti - srovnat s tím, co se dělo v Číně.
Proč se vypravěčka jmenuje dětským jménem Skořicová? A co to je vlastně dětské jméno?
TH: Čínské dítě nejprve získává tzv. mléčné jméno. Když začne chodit do školy, získá dětské nebo také školní jméno. Když mě i potom maminka zavolala mléčným jménem, znamenalo to, že jsem něco provedla. Ve školním jméně byla určitá váha: Pozor, ta dívka chodí do školy, už čte a píše. Jméno Skořicová mi dal - podle rodinné tradice - otec.
JH: Skořicovník je v Číně považován za krásný strom. Když kvete, je to ta nejkrásnější vůně. Na konci léta celý kraj na jihu Číny voní tou zvláštní, hlubokou, nostalgickou vůní. Něco nádherného.
V románu hrají velkou roli popisy krajiny. Je to dáno vaším zájmem (nejen teoretickým, ale i praktickým) o čínskou krajinomalbu?
JH: Zabývám se krajinomalbou, ale i krajinou, krajinotvorbou. Věnoval jsem se tomuto tématu už na Uměleckoprůmyslové škole. Mám rád tedy i popisy krajiny.
Napsal jste řadu studií o klasické čínské malbě. Sledujete vývoj současného čínského umění?
JH: Čínské výtvarné umění se změnilo téměř přes noc, dalo by se říct. Mladí Číňani jezdili hodně po světě, poučili se ze západního umění - a na vysoké úrovni. Ale tradiční umění je na ústupu. Vynikající je současná čínská architektura.
V současné době se v médiích setkáváme s tím, že čínská jména či geografické pojmy jsou přepisovány do latinky pomocí ať již oficiální čínskou transkripcí pchin-jin, nebo anglickou. My ale máme vlastní transkripci, které se v románu držíte i vy. Proč je tak důležité mít transkripci českou?
JH: Účastnil jsem se řady diskusí, v nichž jsem českou transkripci obhajoval. Čínská transkripce do latinky je vědecky dobrá, Číňanům velmi dobře slouží, je to pro ně dobrý prostředek, vyhovuje jim. Ale nám nevyhovuje, protože jsou tam tvary, které v jakémkoli textu - ať už je literární, nebo odborný - jsou nes-

-rozumitelné nebo málo srozumitelné. Jeden příklad za všechny: podle čínské transkripce bychom měli jméno čínské metropole - pro kterou my užíváme počeštělý tvar Peking - psát a vyslovovat Běijing, česká transkripce je ale bližší tomu, jak jméno vyslovují Číňané - Pej-ťing. Česká transkripce se snaží přesněji napodobit čínštinu, ale také více souzní s češtinou, dobře zapadá do českého textu - nebije v něm do očí. Velká konference, kterou jsme tu měli někdy před deseti lety, se sice jednoznačně přiklonila k čínské transkripci, ale většina sinologů a specialistů píšících o Číně nadále používá českou transkripci.
TH: Čínská transkripce do latinky není dokonalá. Každý čínský znak má čtyři tóny, a ty tento způsob transkripce nevystihne. Mohu tedy jedno slovo zaměnit za druhé. Školním dětem může transkripce nabídnout určitou pomoc. Naučit se některé znaky - a je jich deset tisíc - může být pro malé děti velmi obtížné. Ale pro použití v tisku, v knihách není dnešní podoba transkripce vhodná, a nebude - dokud nějak nevyřeší problém těch čtyř tónů. A navíc, co budeme dělat s našimi nádhernými čínskými znaky? Pokud by naše děti začaly používat jen abecedu, zmizí celá ta bohatá tradice. (JH dodává: Tradice, která je starší než malířství.) Přišli bychom o kus identity. Číňan, který přestane používat znaky, už nebude Číňan.
Ludvík Vaculík ve svém letošním Srpnovém dnu (viz LtN 34/2011) líčí zážitek ze setkání s Číňany, kteří neporozuměli jeho vtipu. Vyvozuje z toho, že Číňané nechápou český, respektive evropský humor. Vy jste ale vydala v čínštině antologii českého humoru. Jak to tedy je?
TH: Slýchám takovou výtku často. Stejně jako slýchám, že česká a čínská povaha jsou neslučitelné. Platí to ale jen do jisté míry. Měla jsem s knihou českých anekdot v Číně úspěch. Číňané mají rádi humor. Podle Číňanů na českých ulicích by se sice mohlo zdát, že jsme tiší, možná až zapšklí. Ale my jsme hraví, veselí, někdy i upovídaní. Pochopitelně při překladu anekdot jsem si musela poradit s některými nepřeložitelnými výrazy a obraty, například u černého humoru nebo u choulostivých anekdot. Ale hledání adekvátního výrazu, adekvátního slova je při překladu z cizích jazyků přece obvyklé, na tom není nic mimořádného. V Číně slavily úspěch ale nejen anekdoty, ale také Haškův Dobrý voják Švejk nebo Čapkovy povídky. Přeložila jsem do čínštiny mimo jiné Filatelistické povídky Františka Langra. Mnoho čínských sběratelů známek jimi bylo doslova nadšeno.
JH: V Číně si lidé vyprávějí vtipy a humorné historky stejně jako u nás. A smějí se jim stejně jako my. Máme přítele, malíře a spisovatele, který je nepřebernou studnicí vtipů.

© 2012 Eva Junková