Rozhovor: Dobrodružství vzájemného objevování
Čtvrtek, 01 Září 2011 11:14 Ivan Matějka, Literární noviny

Píše se rok 1952. Do Pekingu přijíždí studovat mladý adept uměnovědy Josef Hejzlar. Seznamuje se mladou studentkou Taj-ťün. „Byla to vlastně náhoda. Původně měl jet jiný student. Ale ten z rodinných důvodů nemohl jet a na jeho místo nastoupil náhradník na seznamu," říká po letech ona studentka, která je už po desetiletí paní Hejzlarovou.

„Stal jste se tedy znalcem čínské kultury, čínského umění náhodou?" ptám se Josefa Hejzlara. „Náhoda to v žádném případě nebyla. Toužil jsem po Číně. Už v pěti letech mě okouzlily čínské pohádky. A velmi mne ovlivnil můj učitel Emil Filla, který byl velkým milovníkem Číny a měl úžasné sbírky čínského umění. Jeho krajinomalby z padesátých let jsou někdy označovány za dobovou úlitbu režimu, kánonu realistického umění. Ale ona to byla „úlitba" lásce k Číně." Stejná úlitba jako knihy, studie a články, kterém mají Hejzlarovi společně i každý samostatně - na svém tvůrčím kontě. Na konci jejich bibliografie nyní stojí společná kniha Na řece, za kterou čerstvě získali Literární cenu Knižního klubu.
Proč najednou - po tolika odborných a popularizačních pracích - román?
JH: Dělali jsme mnoho prací, které jsou vědecké a vyžadují náročné shánění materiálu, běhání. S postupujícím věkem musíme přemýšlet, co můžeme zvládnout. A zvládnout můžeme vzpomínky. Ty máme v sobě a nemusíme za nimi běhat. Padesát let si spolu povídáme. Vzájemné povídání nám dává radost, potěšení. Máme společný jazyk - a tím je jazyk dětství. Nejlépe se vzpomíná na dětství. Ono je také na celém světě nejsrozumitelnější, není ještě zatíženo výchovou, odlišnou kulturou. Děti na celém světě mají k sobě nejblíže, podobně uvažují, mají podobné prožitky. Knížka není jednostranně ukotvena jen ve vzpomínkách jednoho z nás, promítají se do ní zkušenosti nás obou. Příběh je pochopitelně autentický, najdete v něm to, co si žena ze svého dětství vybavuje, a co jsme pak spolu probírali a posléze i zapsali. Ale původně to vlastně román neměl být. Měla to být literatura faktu - z té vycházely ukázky v devadesátých letech v Literárních novinách. Ale jak jsme vyprávění na papíře cizelovali, opouštěli jsme faktografický rámec a posouvali se k próze. Kniha, která nyní vychází, je vlastně asi čtvrtá verze. Nejprve byla psána er-formou, pak jsme ale usoudili, že ich-forma by byla osobnější, víc na tělo.

TH: Nestalo se náhodou, že z našeho vzpomínání vznikl román. Myšlenka na tuto knihu nás provázela od doby, kdy jsme přijeli z Číny a vzali se. Původně jsem studovala literaturu, toužila jsem stát se autorkou, psát. Bylo to i přání mé maminky. Pocházím z tradiční literátské a intelektuální rodiny. Maminka sice neuměla psát a číst, stejně jako většina žen její generace nechodila do škol, ale byla velmi svobodomyslná. Říkala: Moje dcery nesmí mít stejný osud jako já. Všechny jsme studovaly. A maminka nám kladla na srdce: Nesmíte jen přijímat, nesmíte jen číst, ale musíte i něco vydávat. A tak jsem se propracovala i k psaní. Když jsem přijela do Československa, neuměla jsem ale ani slovíčko česky. Musela jsem se česky teprve učit. Studovala jsem na filozofické fakultě v Praze, ale nejpřísnějšího učitele jsem měla doma - svého manžela.
Jak se píše ve dvou? Máte nějakou metodu?
TH: Díky mému manželovi, jeho vytříbené češtině, jeho lyrické povaze, je kniha taková, jaká je. Ale román nebyl naší první spoluprací. Společně jsme připravili Lexikon čínské moudrosti. Už máme určitou zkušenost. Je to však velká řehole.
JH: Doplňujeme se. Jeden z nás napsal kostru určité kapitoly, pak jsme to probírali. Někdy jsme se dohadovali. Jsou čínské reálie, které se česky dají vyjádřit jen těžko. Text musel projít dvojím schválením, aby odpovídal mentalitě dvou lidí odlišných kultur.
Takže střet kultur se u vás doma nekonal?
JH: Vzájemné objevování možností, to bylo nádherné dobrodružství. Ne střet, ale vzájemné obohacení. Kultury se mají potkávat, ovlivňovat...
TH: ... obohatit se vzájemně. Žiju tu padesát let a nemohu souhlasit s názory, že čínská žena nebo čínský muž se nemůže sžít s evropským prostředím.
Nakolik je román autobiografický? Vy jste všechny ty hrůzy zažila na vlastní kůži?
TH: Zda je nebo není autobiografická či na kolik je autobiografická, není na knize to podstatné. Příběh vychází z mnoha mých osobních zážitků, z toho co prožila rodina. Psali jsme ji ale hlavně s vědomím, že vyprávíme o věcech, které jsou zde neznámé, ale měly by být připomenuty. Často se dnes mluví o tom, že bychom neměli zapomínat na hrůzy druhé světové války, na to, co prováděl Hitler a nacisté, na holoucaust, na koncentrační tábory, na Lidice... My jsme chtěli připomenout, že něco podobného se stalo i na druhém konci světa. Japonští okupanti Číny měli heslo, když máš před sebou nepřítele, musíš ho zabít, ale krutě zabít. Občas se píše o nankingském masakru z roku 1937, ale v Číně bylo nesčetné množství podobných masakrů, krutých a nelidských. Mluví se o pětadvaceti

© 2012 Eva Junková