|
Proč jste si pro román Na Řece vybrali právě tragické období japonsko-čínské součásti 2. světové války?
Taj-tün H.: Nevybrali jsme si ho náhodou. Žiju s manželem více než pětapadesát let a po celou tu dobu jsem cítila potřebu vypovědět, jak jsem ho prožila. V Evropě se toho stále málo ví o 2. světové válce v Číně, která tam probíhala v letech 1937- 1945. Bylo to i přání mé matky Liou Ming-čching, které je kniha také věnována. Neměla bys jen číst, říkala mi během mých studií, ale i psát, také o krutostech, které jsme od Japonců zažili.
Josef H.: Často jsme si vyprávěli o nejkrásnějších obdobích života, a to bývá dětství. Já ho prožil, ne tak kruté, v České Skalici, ale podobně skromné jako žena. To nás spojovalo. A také řeky, u nás Úpa, ona se narodila u třetí nejdelší řeky světa, které by se mělo říkat Dlouhá řeka.
Jak dlouho jste o tématu přemýšleli a jak dlouho jste tak působivý román psali?
Josef H.: Opravdu asi padesát let, přitom jsme ani nepočítali, že bychom to dovedli do podoby románu. Rukopis postupně získal čtyři verze, er-formu jsme nakonec změnili ve vyprávění dívky jménem Skořicová. Publikovali jsme části jako eseje v časopisech a kamarádi nás přemlouvali, abychom vše dopsali.
Taj-tün H.: Chtěla jsem popsat své válečné dětství, ale román by nevznikl bez manžela. Byla to složitá, ale radostná práce. Spolu jsme vydali už řadu knih, včetně Českých anekdot, které vyšly i čínsky. Vždycky mě fascinovalo, že humor je součástí české literární tradice. Vydali jsme mj. Lexikon čínského mudrosloví, manžel na jaře Dějiny čínské krajinomalby. A na podzim by měly vyjít naše toulky Pekingem s názvem Jak pěstovat klid a mír.
|
|