|
Týdeník ROZHLAS
číslo 21/2000
9. května
Příběh
Hejzlarovi - spisovatelé, vědci a manželé
Jsou události a příběhy, které se vzdalují v čase, ale v mysli se stále derou do popředí. To v polovině padesátých let na pekingské univerzitě lákala jedna ze studentek svou kamarádku dívčím trikem: "Taj-ťün, ty se musíš se mnou jít podívat na ty Evropany, jsou krásní jakížčř američtí herci, uvidíš!" Zajímaví byli, to ano, ale veselá Taj-ťün se nemohla smíchy udržet, že se s takovou chutí cpali buráky. Tím nejobyčejnějším, co se v Číně z nudy zobe. Když o něco později začali ti dva zmínění Evropané (Češi, to už by bylo příliš detailní dělení) a ty dvě Číňanky chodit na schůzky ve dvojicích, to už Josef Hejzlar, historik umění a budoucí sinolog věděl, že Taj-ťün maluje tradiční čínskou malbu, mistrovsky ovládá kaligrafii, že je moudrá, veselá a že ráda zpívá.
Jednou si zanotovala Novosvětskou. "Co to zpíváš," ptal se. "No, mám moc ráda toho amerického skladatele Dvoraka," řekla. "Ale to není Američan, to je Čech jako já, to je náš skladatel, který byl nějaký čas v Americe," ozvala se nutnost bránit své. Prstem na mapě si pak ukazovali, kde jsou Čechy.
Je to a není to dávno. Hejzlarovi už žijí čtyřicet let v Praze a roky života jim nadělily už i vnoučata. Paní Taj-ťün má za sebou mnohaletou práci na devítidílném česko-čínském slovníku. Na společném kontě se pak mohou pochlubit řadou knih nejen s vědecko-kulturními pojednáními, ale i překlady a čínskými kuchařkami. Tolik by chtěli, aby Češi věděli více o Číně a Číňané více o České republice. Teď, právě teď k tomu udělali další krok. Sestavili obsáhlý Lexikon čínského mudrosloví. Možná že jste o tom slyšeli na stanici Praha v podvečerní hodince. Setkala jsem se s Hejzlarovými nad čerstvým vydáním knihy. Připadalo mi to, jako by mi ukazovali poklad. Poklad nejryzejších, vybroušených kamínků lidských zkušeností, myšlení a výroků. "Číňané například mají hluboký cit pro plynutí času, kontinuitu bytí, slyšíte to z jejich filozofie," připomínali mi Hejzlarovi…
Jen na daleké cestě poznáš sílu koně, jen po dlouhé době pochopíš srdce člověka.
Žiješ dnes, ale lpíš na starém...?
Dílo je dovršeno a dovršitel neodchází, to je trapnost všech dob.
S letním hmyzem si nepohovoříš o sněhu a ledu...
To, co těžko zadržíš, avšak lehko ztratíš, to je čas.
Rozlitou vodu nenabereš, pádících oblak se nedopátráš.
Chceš-li nalézt klíč k jaru, hledej ho v předjaří, chceš-li se kochat květy, nečekej až začnou vadnout.
"Čím jsou lidé v Číně jiní než my," vyzvídám. "To je jedna z takových vzácných vlastností Číňanů, že tam se vás nikdo neptá - kolik je vám let," říká doktor Hejzlar. "Já vím ze studia i z toho, co jsem psal, že Číňané nikdy nekladli nějaké věkové hranice v tvořivé práci. Je mnoho čínských umělců, kteří svá díla vytvořili ve vysokém věku, a byla to díla s úctou očekávaná a vážená. Tak tvořili Č?i Paj-š, T?ao Jüan-ming nebo Chuan Pin-chung, ten až v 92 letech. U nás v poslední době vidíme, že lidé jsou odepisováni a nebo se sami odepisují ve středním věku. Nedozrávají. Nu a čínská tradice naopak je, že nejcennější věci má člověk vytvořit obklopen svou rodinou - ve vysokém věku."
|
|
