Více o kaligrafii a malbě Taj-ťün

Prvním přísným učitelem kaligrafie byl její otec, pokračovala pak jejím průběžným studiem a na střední i vysoké škole se už stala uznávanou kaligrafkou, dokonce se pak touto tvůrčí disciplínou částečně živila. Plně ji využila při práci na Česko-čínském slovníku - statisíce znaků čínského textu byly provedeny její rukou. Dodnes však dodržuje kategorický příkaz dobrého kaligrafa: neustále prohlubovat studium všech základních stylů, srovnávat tvorbu jiných kaligrafů a každodenně procvičovat své schopnosti. Jejím nejoblíbenějším projevem je rozmáchlý a uvolněný konceptní styl "cchao-šu", často jej však střídá ukázněnějším písmem "sing-šu" a se zvláštní oblibou svůj repertoár doplňuje archaicky vznešeným  pečetním písmem "čuan". Literárním obsahem jejích nápisů jsou obvykle verše milovaných básníků doby Tchang (7.-10.stol.), obzvláště Li Poa.
Od kaligrafie, zvláště od jejího uvolněného konceptního stylu, byl vždy jen krůček k malbě, zejména pokud jde o malbu v gesticky svobodném stylu "sie-i". Toto slovní spojení znamená "psát význam", předznamenávající tzv. šanghajskou školu malířskou, k níž se Taj-ťün Hejzlarová od počátku hlásila. Mnoho čínských umělců tuto skutečnost svým dílem potvrzovalo, mezi nimi i naši přátelé, profesoři na Ústřední malířské akademii, kteří jí poskytovali rady a poučení, zejména dnes světově proslulý všestranný umělec Chuang Jung-jü. Vzory se jí však stali i slavní malíři 20. století Wu Čchang-šuo a Čchi Paj-š´, posléze i Li Kche-žan a Li Kchu-čchan. Společným znakem jejich malby je znaková nápověď okolního světa, transformace přírody do významové zkratky velké emociální síly, ozvláštnění zdánlivě všedního objektu v malířskou báseň, schopnost projevit v nepatrném přírodním fragmentu duši veškerenstva. Tento směr se vyznačuje psavým, velmi volným až rozevlátým, současně úsporným přednesem tuše a barev a velkou pozorností k rytmu a kvalitě každého doteku štětce - i skrytá, leč objevená a respektovaná vitalita těchto prostředků umocňuje výsledný účin malířova díla.
Krajiny, které čínská malířka maluje, jsou krajinami jejího mládí - jezerní krajina rodiště a horská krajina válečného útočiště v subtropických lesích východního S´-čchuanu. Jsou to krajiny srdce, často označované jako "krajiny mých snů", nepochybně skrývající stesk po vlasti. V žánru "květů a ptáků" si nejvíce oblíbila motiv bambusu, překrásné rozechvělé trávy, kterou si dosud pěstuje na své voděradské zahrádce; v její malířské paměti se rovněž usídlily něžné orchideje z čchungčchingských skal, podzimní půvab chryzantém, voňavé lotosy evokující  hudební rytmus dešťů, slivoně kvetoucí ve znamení předjaří, rybky, jež kdysi viděla hravě se míhat v proudech veletoku; ze stromů měla nejraději borovice, pradávný symbol síly a odolnosti. Všechny objekty svých obrazů dobře poznala a ukryla ve svém srdci a ve své paměti, teprve pak - podle starého postulátu - je mohla pravdivě zpodobnit svými štětci. Sluší se ještě připomenout, že svůj talent bohatě uplatnila i v keramickém dekoru a v knižní grafice a že svou tvorbu po sametové revoluci předvedla v České republice na čtrnácti výstavách.
Malířka Taj-ťün Hejzlarová - nehledě na četné strasti v minulosti - prožila a stále prožívá nádherný život tvořivého člověka -  to je patrně nejkrásnější dárek sama sobě ke svým jubilejním pětasedmdesátinám.

© 2012 Eva Junková